Umřela zima, přišlo jaro znova
a tklo se všech – i srdce básníkova!
A starý snílek zahodil svou knihu
a ven šel vítat jasné slunce jihu,
ven, do polí a do lesů a strání,
kde jako z jantaru se žlutal dřín,
kde potok hlučel ve březnovém tání
a novou hudbou rozklapal se mlýn...
Byl den tak vlahý, jakých v březnu málo,
až do prsou to sladké jaro hřálo,
a starý zpěvák, touhu v duši cítě,
pil jeho dech, jak uzdravené dítě,
a naslouchal, jak šumělo to z lesa,
po kterém zlehka teplý vítr vál,
i stihal zrakem skřivánka, jak plesá,
nad polem krouže výš a dál...
Tu zjihlo to i v básníkově hrudi,
on cítil zas, jak píseň se tam budí,
jak jejím křídlům navrací se mladost
a ruch a vzlet a nadšení a radost – –
a tak mu bylo, jak té šťastné zemi,
když rozplynou se na ní závěje,
a šerem háje, mezi haluzemi
se první slunce na ni usměje!