Co se stalo? Jak úsměv rána
rdí se tvé líčko, zrak se skví –
poprv jsi, dítě, zamilována,
znám tvoje sladké tajemství!
Znám je a vím též, jak se ti děje:
srdce máš plné, samý květ,
hlavička ale bázní se chvěje –
co tomu, probůh, řekne svět?...
Nad mladou vášní rozum tam reptá,
váže snům křídla do svých pout –
zdaž ale touha, která se neptá,
bude ho chtíti poslechnout?
Nekal si strastmi oblohu jasnou,
na lidi nedbej, na řeči;
věř jenom srdci, a budeš šťastnou –
láska je blaho nejvěčí!