Ach, málo sebe znám, ach, málo vím,
zda člověkem jsem dobrým, nebo zlým!
To ví jen Bůh, jenž na věky je živ
a v lidské nitro po věky se dívá:
On chyby zná, jež pýcha moje skrývá,
i cnosti, které stavím na odiv...
Nač bych se trudil cestou života,
kam na konec má nit se zamotá?
Vím, že jsem červ, že pozemský jsem bloud,
a jenom jednou nadějí se těším
i když jsem sláb, když klopýtám a hřeším –
že Bůh mi neodepře smírný soud!
Zklamání přišlo po všech marných snech,
zbytečně vyzněl výkřik můj i vzdech...
A přece toužím, pokud budu žít,
bych výš a výš se nesl z bláta země
k božímu slunci, jehož plam i ve mně!
Či možno, více chtít?...
Jak malicherným lidský žal i ples!
Jak stejno, umřít zítra, nebo dnes!
Jen přání mám, bych pro svět navždy zhynul
s tou skvrnou každou, kterou byl jsem zlým;
a v čem jsem dobrým byl – tím abych splynul
po smrti s Bohem svým!