Mladosti, s bohem! Prosnil jsem již dost, a skepse chladná dotkla se mi skráně, již navždy rozmetán je zlatý most, jenž vodil mne k tvé pohádkové bráně:
již v tobě vidím jen svou minulost! Vím, prcháš navždy, nevrátíš se zpět, snad s tebou odejde i moje štěstí... Však v loučení mi těžko rozumět,
proč ještě váhám, bloudím na rozcestí a ke rtům tisknu poslední tvůj květ! Zdaž on mi poví, kam se obrátím?... Darmo se tážu, duch můj dobře cítí,
že nikdy juž tě v náruč neschvátím, že tam, kde vyrostlo tvé svůdné kvítí – též já se nevrátím! A přec ti žehnám za každý tvůj dar,
ač nevěrnou jsi milenkou mi byla a tužby moje deptáš nyní v zmar: vždyť dávno dřív jsi jiné opustila, kdežto já plně dožil se tvých jar!
I já jsem sníval, horoval tak rád, když motýl štěstí na okno mi slétl, i já jsem nadšen plesal tisíckrát, i já jsem toužil, miloval a kvetl – –
ach, byl jsem mlád! Tu nevolána, za chvil svátečních i poesie bývala mým hostem, tu k výsosti chtěl rozdech prsou mých,
a hudba chvěla se v mém citu prostém z duše i srdce, nevyčtena z knih! Zda mohu za to, že jsem verše psal, když osudem tak určeno mi bylo!
K jich bouři mladické bych rád se znal, i k tomu snad, že vždy jich nesvětilo těch Uměn božství, jež jsem k sobě zval... Však zvučela z nich struna života
bezelstným hlasem nitra upřímného, a jako z mračen hvězda blýskotá – planou z nich jasně cíle chtění mého: tož přirozenost, pravda, prostota!
Mně poesie byla útěchou, ne hříčkou rozmaru, ne sobců pýchou, ne za vavříny honbou bezdechou: já vítal v ní jen holubičku tichou,
jež ráda hnízdila mi pod střechou! Ať se mi smáli, že jsem dětinou, že bláhové a naivní píšu sloky: mně neodlétla mladost hodinou,
já v kouzlu jejím celé prosnil roky, můj život v ní byl svěží květinou! A proto vděčně patřím na tě zpět, ó, mladosti, i z pochmurného dneška,
a proto umím tobě rozumět i teď, kdy krok můj na rozcestí mešká, a v rukou mám již poslední tvůj květ! Jen díky mé ti buďtež odvetou,
když opouštíš mě na vždycky a zcela... Nech růže mé juž nikdy nekvetou – – přec moje píseň ve svou dobu zněla, přec býval čas, kdy byl jsem poetou!
Cookies on Poetry Cove