Já sen měl divný jednou v mládí, jenž tak mne vzrušil kouzlem svým, že budete snad sami rádi, když věrně vám jej vypovím! –
Hle, zdálo se mi, že jsem skonal, tak rychle a tak najednou, ni bolestmi jsem nezastonal, a vydech’ mladou duši svou...
Tu přímo s nebe anděl boží se ke rtům schýlil na mém loži a v lokty své ji zachytiv, když volna právě z vazeb těla
již ku azuru prchat chtěla – zas proměnil ji v to, čím byla, než ráje brány opustila, před jasnou lící Pána dřív!
I rozloučiv se s tělem doma – já vznesl jsem se z okénka v tmu noci ven, jak nevidomá a tichá boží myšlénka,
a na pouť dal se šírým světem. Kraj dřímal ještě v sladkých snách, leč étherných svých křídel letem já snadno přeplul každý práh
a skulinami pronikaje, – vše paláců i chýžek taje jsem bez klíčů si otevřel! Já pohroužil se v srdce lidí,
kam s výše své jen Pán Bůh vidí, a navrátiv se v tělo zpátky – zde veršem pak jsem utkal v řádky, co divného jsem tamo zřel! –
Prv ocit’ jsem se podle zdání ve srdci staré matičky: tam vlídno bylo k nevypsání a zlaté plály hvězdičky,
a večera snil obzor tichý nad ruinami zašlých let, kde žádný trud a žádné hříchy svých nenechaly stínů sled.
Jsouc blízko dnům, kdy život hasne, to staré srdce bylo šťastné, neb v kvapící juž zimu zlou si dochovalo jaro svoje,
a vzdáleno teď muk a boje tu blaživou jen mělo víru, že záhy svatý cherub míru je k hvězdám vezme v říši svou!
Pak tajnou puzen zvědavostí jsem vklouzl v srdce básníka. – Tam viděl jsem, jak Amor kostí a harfy strun se dotýká,
a bujné sny a divná přání jak opojný kol sily dech – zjev Musy krásné u jich vlání se houpal bílých na křídlech!
A na dně hlubin – štědře vsety se čarovábné kryly květy a perly vzácných myšlének, a nadšení když paprsk mladý
svým jitrem tknul se jejich vnady, tu s chvatem vždycky z hlubin tůně jak včely z oulu v zahrad vůně se písně vznesly na venek...
V tom jiným vnik’ jsem prsům na dno. – Zde sám jsem juž byl před léty, i poznal jsem je tedy snadno: toť srdce bylo kokety!
Ruch vášně posud neodklizen tu v stálých bouřil proměnách a řady mužských podobizen tu zvolna rostly po stěnách
již v album celé různých tváří, kamž úsměv přízně vratkou září hned sem, hned jinam dopadal – jak chtěl to právě rozmar věčný
od Uršulinek vyšlé slečny, jež ve stydlivém uzardění přec hochy své tak rychle mění, jak nikdo by se nenadál! –
Pak zdálo se mi, že dlím v chrámě, a z čisté duše děviny dech líbezný že ovívá mě svým kouzlem, plným neviny;
já z kvítí zřel tu všecky stěny a hvězdné na nich záře pyl, sem přes práh Vestě zasvěcený – byl nikdo ještě nevkročil!
Zde svato bylo jako v ráji, jen cudné zjevy dětských bájí tu meškat shléd’ jsem domovem. A božství citem dotýkaný –
já nadšen klekl v srdci panny před oltář bílý jejích ctností, kde holubice nevinnosti se v jitru chvěla májovém!
I nesa odtud jaro v sobě v hruď jinou jsem se veplížil. – Zde smutno bylo jako v hrobě, zde osud ach! – byl ublížil!
Tu bez radosti život plynul již dávno zbaven vnad a krás, květ nadějí tu v šeru hynul, a zevšad vál naň chlad a mráz...
Jen chvílí zřel jsem, do té poušti jak pokradmu se slza spouští, a v jasu náhlé dennice jak zlatým tamo snem se jeví
rys půvabné a mladé děvy, ve zašlém kroji věku svého – – to v srdci byl jsem ustárlého a chřadnoucího panice!
Mně teskno bylo dél tam prodlet, já rychle vzepjal peruť svou, a všetečně jsem jinam odlet’ – – do srdcí starých panen dvou...
Však trest šel v patách mojí touze! Neb do prvého když jsem vnik’, já našel – že to starý pouze a zapadlý byl holubník!
Leč ve druhém jsem lítost cítil: tam odlesk ještě mládí svítil na tužeb dávných mrtvou sluj, a v stínu krásných upomínek
si čistý posud nesa vínek zjev dívky choré s bledou skrání mřel tiše v trpkém odříkání, a hrdě snášel osud svůj...
– Kam nyní však má duše vzlétla – to drazí ach! – vám nesmím říc’! Mne oblil náhle příval světla, a hlahol varhan zněl mi vstříc,
a všady zřel jsem plno růží, jež mile rostly v bájný sad – ó, dosud se mi prsa tíží, jak začnu o tom rozjímat!
V to srdce drahé bych se vhroužil – já léta už tak vroucně toužil, a mžik ten mi teď zasvitnul. I chtěl jsem v medu jeho poupat
své láskou žhavé rety skoupat – – však s hrůzou tu mé oči shlídly, že – známý už tam přítel sídlí... Já vzkřik’, a v tom – jsem procitnul!
Cookies on Poetry Cove