Když nad parkem svit luny bloudí
a večer dýchá kol svůj klid –
tak rád se zjev můj stezkou loudí
pod hustých jeho stromů kryt!
Hruď květů pije vůni vlahou
a chvíle každá tak je blahou
jak v pohádek by tekla snění,
kdy v jednotvárné cvrčků pění,
jež tichem kol se rozplývá,
jen snivý nářek vodometu
jak rajská hudba z jiných světů
v šer besídky sem zaznívá...
Vše prázdno. Nikdo kolemjdoucí
mne z luzných bájí neruší.
Hle, na západě měsíc skvoucí
se přes lem vypjal moruší,
a jasem líbá štíhlou bárku,
jež na rybníce v prostřed parku,
ač nevlá vůkol ani vánku –
se houpá přece, jakby v spánku
tam čarovná ní chvěla moc – –
a v zelenavém, klidném světle
nad akáty a bezy zkvětlé
se spouští vábná letní noc!
Jak na břehu zde dlít je milo!
Když kámen hodím po vlnách –
jak stříbro by se rozpěnilo,
to blýskne za ním, kudy táh’...
Nad luhem snícím u aleje
mha v kouzelném se lesku chvěje,
a tam, kde stará jíva dutá
se k vodám níží do sehnuta
a větve chýlí do lázně –
dvě oči zlaté jiskří v temně
a mladá sova v altán ke mně
zří pokojně a bez bázně!...