Už zas ty jarní větry šumí,
zas přes lesy a mhavé chlumy
jich radosť se k nám rozlétla,
a potokem zas v každé sluji
vrb utrhané snítky plují,
jimž touha snů již odkvetla!
Tam sněhu pláč zní ručejemi,
zde s nebes výše sprchá k zemi
zas proudem teplý slunce svit,
a v pláních podél bílé řeky
niv zarosených atlas měkký,
se skví jak drahý chrysolith!
Vzduch kouzlem dýchá první vůně,
háj ptáky vítá ve svém lůně,
líc blahem plá jak plamenem,
a ves náš bol a trud a zima
juž pod tolika květy dřímá,
že sotva na ni vzpomenem!