Je sychravo, jen málo chvil juž ke dnům zimy zbývá a jakby stálý večer byl, mha v ulicích se stmívá:
v tu dobu chmurnou, neblahou teď na procházky za Prahou juž nejde nikdo... Jen já se toulám za branou
i v šeru tom a chladu, až kroky moje postanou u mříže starých sadů, kde vlídně v pozdní jeseni
mne vítá Příkop Jelení – sem nejde nikdo... A v dumání se zahledím do hlubokého dolu:
tam bílá pára jako dým se zdvihá u topolů, tam potom žvatlá v tišině, však po zarostlé pěšině
juž nejde nikdo. A přec mě láká touha blíž v ten drahý asyl tady – i otevírám černou mříž,
a vcházím do zahrady, kde za mladosti zašlých let se tajil po mne celý svět – však dnes tu nikdo.
Ne, nikoho tu nezřím dnes, jen luh a stromy známé; je pusto vůkol – ani hles – jen časem list se láme
a s výšky padá ohromné v dol na stezku, kde mimo mne juž nejde nikdo. Kouř dechu splývá od mých úst,
vše skrytu v mlhu klamnou... Co bylo to? – mých kroků šust, či někdo kvapí za mnou? – Jen praská někde větvice,
a crkot slyším Brusnice – však nejde nikdo. Déšť listů, zrudlých jako měď, mi halí cestu zpola.
Ne, nebylo to zdáním teď! Kdos na blízku mne volá... I rozhlížím se dokola, však ticho – nikdo nevolá –
a nejde nikdo! Leč jak se dívám nahoru skrz hustých větvic rysy, kde na každičkém javoru
již prázdná hnízda visí: tu na své drahé vzpomínám a cítím se tak sám, tak sám – – však nejde nikdo.
Můj Bože, kam se poděla ta léta horování, mých přátel chasa veselá i jaro milování,
ba vše, co v tomto zákoutí mne dovedlo kdys nadchnouti?... Kdo poví? – nikdo! Ten tam je známých tváří kruh,
když hledám je dnes kolem, jen samoty své věrný druh tu bloudím se svým bolem, a dám-li signál – na můj hvizd
jen vichru svist se ozve z hnizd, leč nejde nikdo. Ne, nikdo zde juž nemešká z mých dávných přátel jistě,
ni jeden z nich až do dneška mi nezbyl na tom místě, kde za studentské idyly náš ples a žerty zvonily –
ne, nejde nikdo... Jsou dávno pryč... Buď zemřeli, neb slávu přál jim osud, a nehlásí se k příteli,
jenž chudý je až dosud; ne, za setkání, když se ptám, proč nevrátí se, řeknou. „Tam? – tam nejde nikdo!“
Ó, bolestno mi slyšeti ta chladná, cizí slova: jim stalo se již obětí sem vážit cestu znova,
a mnozí v duchu – já to vím! – mne děckem nazvou bláhovým – však nejde nikdo. A tak juž jako v životě,
kde jařmu práce zvykám – i zde jsem zvykl samotě a nezatoužím nikam, jen upomínek někdy hlas
mi přimlouvá, bych tesknil zas – když nejde nikdo! Však ulevím si povzdechem a zahloubám se v snění –
a žal můj divným pospěchem se v balsám klidu mění – to nejčastěji za těch dob, kdy zem je smutna jako hrob
a nejde nikdo... V tu dobu smrti tajemnou, když jeseň z mlh se brodí – kdos mírem vlá tu nade mnou
a zticha za mnou chodí, ač nespatřím ho zrakem svým a zdání mám, že pouze sním – neb nejde nikdo...
A kdos ten ke mně šepotá, a duch můj za ním vzlétá, že necítím běd života, ni pohrdání světa,
že pod zamlklou alejí se touhou chvím a nadějí – ač nejde nikdo. Ó, dobře tuším, kdo to jest,
jenž sdílí tu mé dumy, jenž pro lítost i pro bolest vždy lék mi najít umí; ó, vím to dnes já jediný,
kdy z přátel dávné družiny sem nejde nikdo! Je přírody to věčný dech, jenž se mnou tady žije,
on vrací mě i po létech zas křídlům poesie, s ním v duši mé se rozhostí cit krásy, mládí, volnosti –
když nejde nikdo... Ó, dost mám –aťsi nechodí sem druzi v jeseň temnou: jen Musy když mne provodí
a píseň má je se mnou! I v opuštění – nedlím sám jak Vy, ó, přátelé, neb k Vám – juž nejde nikdo...
Cookies on Poetry Cove