Jest zima krásna, sněžnou když třásní
nahou hruď země pokrývá;
jest jaro slično ve květů básní,
když se jak dívka usmívá,
a po nich léto v slunci a zpěvu
králem je v pouti vezdejší – – –
ale přec, myslím, po všem jich zjevu
podzim jest někdy krásnější!
Veleba smrti v zimním vlá tichu,
lásku má vesna v písních svých,
slávou plá léto, obilnou líchu
když čeří vánkem v šum a smích:
leč kam se děje všecka jich vnada,
když přijde soudruh pozdější
a v lesích zlato se stromů padá?...
Přec jen jest podzim krásnější!
Krásný jest podzim, krásnější mnohem
nad všechen půvab soků těch;
on jejich vnadám dává již „s bohem“ –
a přec má v líci stopy všech;
ztrativ už mladost, blíží se k stáří,
nezná už bouře dřívější,
ale klid nebes v očích mu září –
věru, jest podzim krásnější!
Po boji vnitra, klopotném vždycky,
po dravém vášní přívale –
stihne i k nám tak podzim náš lidský,
nesa nám snění bývalé,
i začne doufat hruď naše stará,
byť byla sebe bídnější,
že než ta léta, zimy i jara –
podzim náš bude krásnější!
Hle, tak již podzim přišel i ke mně,
navždy jsem vzdálen od léta...
Však z jeho míru snivě a jemně
náhradou dnes mi vykvétá
za jara ztracená, slzy a vrásky,
za všecku bolest někdejší – – –
jakoby divem pozdní květ lásky,
krásnější snad – a šťastnější!