Hle, s hvozdu, jenž se v létě stmíval –
juž sprchá na zem listů příval
tvým vláním, smutná jeseni!
A já tvůj pták, jenž s dětskou touhou
jsem toužil po něm dobu dlouhou,
rád o tobě bych něco zpíval,
než líc se tvá mi promění!
Tři čtvrtě juž já čekal roku,
až uslyším zas šum tvých kroků –
nuž teď jsem se ho dočekal!
Leč divný stesk mi táhne skrání –
on přišel mi tak znenadání,
a plachou mého verše sloku
sám lítostí svou polekal!
Juž kouzlo tvé zas v lesích vládne,
a já přec nemám písně žádné,
bych mohl v ni je zachytit!
Neb když teď vidím, pod tvým dechem
jak štěstí druhých zmírá spěchem,
a vše co květlo, schne a vadne –
i vlastní můj též mře mi cit!