Když v bouři bleskem pohromy
se dubu větev rozlomí,
jenž mocně prostřed lesa vzrůstal;
vždy nejbližších kde bratrů řad
hned obmyká jej odevšad
by nepad, ale strmět zůstal!
Kdy zdrcen žalem, klesá druh –
rád útulný tak přátel kruh
jej před zoufalstvím láskou chrání,
a kdo s ním dříve žili ples –
zas věrně s ním se dělí dnes
o trpký pohár odříkání...
Leč v čas, kdy muži třeba sil,
by s celým světem zápasil
a slavně přestál bouři vnější;
– v ten čas jen slabé ženy ret,
s níž osud spoutal jeho svět –
je oporou mu nejsilnější!