Jak rád mám půvab zimní chvíle, když večer tmí se v ulicích a všecky deštníky jsou bílé, an chumelí se na ně sníh!
Ruch koles náhle v tichu mizí, je šumu zbaven každý krok, vše město kol má tvářnost cizí, jíž nemívalo celý rok...
Tma neproniklá halí nebe, však bílý květ jí kane z úst – – ó, kam se díváš kolem sebe, jak pohádku bys viděl růst!
Sníh lehounký, jak peří kajky se třpytně vzduchem zachvívá a v šedé mlze jako krajky vše bílou třásní pokrývá.
V sad na keře i černé stromy se skvělost níží tajemná, a chodníky a zdi a domy jak stříbrem planou do temna.
Co vnad a zdoby v sobě tají ten zimní přelud večera, kdy svítilny se rozžehají a roste s jasem nádhera!
I jízdní dráha jako křídou je vysypána do běla... Ó, staň a slyš! – teď hlavní třídou sem hudba náhle zazněla!
A první saně letí Prahou... Jak líbezně jich zvonky zní! Zříš koberec a šubu drahou a krásnou, mladou slečnu v ní...
Však nazbyt jenom praskot biče pohání oře do běhu, neb silný klusák, plesem řiče, jak vichr kvapí po sněhu!
Dus kopyt ani slyšet není, a saně jen se zamihnou... vzad, po rolniček sladkém znění obracíš ještě hlavu svou!
Než, lidu shon tě vleče s sebou bezděky s místa, kde jsi stál, i pospícháš, ač nohy zebou, zas promenády množstvím dál.
A padá sníh a hustě kryje vše lidi kol i předměty – – ó, divně kouzlem poesie dnes Příkopy jsou zaklety!
Hle, švihákům se úbor bělá, jsa modou zimy osvěžen, jak Mikuláš má každý zcela i vous i límec zasněžen...
A děvuškám plá ruměn z tváří a na řasách jim taje sníh – však jako hvězdy pod ním září vždy usmívavý pohled jich!
Leč za drobnými jejich kročky jak z pánův kdo se otočí – hned chumelice svými vločky mu naschvál bije do očí...
Ne, nikam dél a určitěji tu zraku nelze prodleti: vše kmitne před ním jako v reji – a sněžinkou zas odletí!
Noc hluboká juž nebe stíní, a tady – plno života, a spěchem u výkladních skříní zjev tisíců se mihotá,
a tísní se a v klubka snoubí a rozptyluje v proudy hned, až deštníky jak bílé houby ti zabraňují volný vzhled!
A bez hluku a v divném klidu ten dav se valí veškeren, jsa ve stříbrném stopen vidu i v zlaté záři luceren – –
že oslněn v tom pestrém jasu sám pojednou se, brachu, ptáš: Zda přelud je to zašlých časů, či proměnil se osud náš?...
Jdou známí, cizí – se rtů jejich jen vtip tu zvoní, žert a ples, a na všech vůkol obličejích jen radost se tu hlásí dnes,
co démantové jiskry sněhu a lampy v zimním večeru všem na šat kouzlí třpyt a něhu a pohádkovou nádheru...
Tu obraznost se v tobě zvedne, a ďábel přidá svoji lest – a na vše jinak nežli ve dne se dívat začneš, co tu jest...
Ó, vzdej se, vzdej! – i tobě zdá se, když korsem bloudíš tam i zpět, že pravdivým je ve své kráse ten přelud kol, ten celý svět!
A zatím všecko, co tu vábí: ty drahé kroje pánův, dam, ta bída, skrytá do hedvábí, ten úsměv, jas a drahokam;
ty kožíšky, ty skvostné šály a čapky z kun a sobolův – ach, zatím vše to lže a šálí jak Něvskij Prospekt Gogolův...
Cookies on Poetry Cove