Za tiché, zimní noci skvělým polem
z dveří své chýše rozhlédám se kolem.
Kraj bezlunný přec odráží se v temně
svých sněhů jasem, svými závějemi,
vše kol je bílo od oblak až k zemi,
a vzduch se svítí bledým šerem jemně...
Sníh napadal až k záspi našich síní!
Kol ploty zahrad stkví se stříbrem jíní,
a čirá závěj leží za stodolou,
kde nad příkop svou šerou hlavu z polou
peň vazu tmavý sklání zádumčivě.
Dál mlha hnědá na zaváté nivě
se v tiši stále zachvívá a třese
a jako přízrak v dálném zniká lese,
jenž neurčitě na obzoru splývá.
A tajemného srdci cos se skrývá
v tom zmrtvělém a děsném tichu takém,
kam s vysoka svým olověným zrakem
se bezhvězdné a chmurné nebe dívá...