Když večer někdy ze svých dum
výš zahledím se k červánkům –
vády horký nach mi vznítí tváře,
a duše má je plna záře
a nadšení a pokladů,
jak tam ta sláva západu!
V jich ohni zřím, jak zem jde spát,
a purpur jejich mám tak rád,
– neb vzlétne vždy mi z jeho krásy
zjev motýla, jenž potom hrá si
čas dlouhý v mojí duše snech,
a písně kouzlí na mých rtech!
Jich plápol můj kdy vznítí zrak,
já často v srdci toužím pak,
by osudem mi bylo přáno,
jak teď – i kdys v to věčné ráno,
nad hlavou svou jich zář a svit,
smět za hrob odtud odejít!