Silnice s topoly, lesnatá Hvězda, dokola protáhlý chlum; den se již nachýlil, ani se nezdá – záhy již propadne snům...
Posledním paprskem slunko sem svítí líbezně z podzimních mlh... Proč duše poutníka bol tu dnes cítí, proč mu zrak bezděky zvlh’?
Vždyť, kam tu pokročí – šlape mu noha krvavou, svěcenou zem! Vždyť tu dnes ubití volají Boha o pomstu neslyšným rtem!
Česká tu svoboda zdeptána leží, mrtva je, nesmí se hnout: pušky a bodáky sen její střeží, sta na ni svalena pout...
Nesmírný hřbitov se prostírá kolem bez křížů, bez božích muk; nad rovy praotců zoraným polem zarmoucen bloudí zde vnuk.
Lítost a potupa v srdci mu hostí, vzdor se v něm bouří a hněv: k němu zde mluví ty setlelé kosti, k němu ta prolitá krev!
Dal by on milerád krev svoji vlastní, kdyby tím spasil svůj lid: kdyby jen potomci mohli být šťastni, mohli mít volnost a klid!
Volal by soudruhy – kolik však je jich, cítících hanbu, jak on; toužících, vyvolat v národa dějích zoufalé odvety tón?...
Pusto a prázdno je, kam se kol dívá, jedva zřít mladíčka kdes, který tu nad hroby odvážně zpívá bolestnou vzpomínku dnes...
Za to však bodáků jakoby k vojně přibyl sem celičký pluk; všade kol naseto chocholů hojně, šavlí je slyšeti zvuk...
Spěte, ó rekové! – dobře vás hlídá orel, jenž přemohl lva... Když usne násilí – bdí aspoň bída – vždy máte hlídače dva!
Nesmí vám potomek ve vlastní zemi ozdobit zapadlý rov; nesmí se hlásit k vám – leda být němý, jako ten kámen a kov...
Na vaše hroby jen slunko se směje, vám tu jen zatíkne pták; nad vaším popelem se tu jen chvěje poslední, krvavý mák...
Víc se tu nestrpí!... Každému běda, kdo tady pro národ svůj vzbouřeným pocitům projevu hledá... Na toho zahřmí se: „Stůj!“
Cookies on Poetry Cove