Jde večer můj, a stíny
vždy blíž se schylují –
ach, pozdě já Tě poznal,
pozdě Tě miluji!
Ty’s dosud ve svém jitru,
Tvé přijde poledne –
však na můj obzor záhy
juž noc si přisedne.
A přec mne máš tak ráda,
a slunka zraků Tvých
zas od mne zaplašují
tmu stínů večerních.
Leč já se chvěji bolem
při každém pomnění,
že až mé oči shasnou,
Tvůj ples se promění...
Ne, nedbej na mou bolest,
sni dál, jak v pohádce,
vždyť toho Tvého snění
jen bude na krátce...
Ó, proč mi slze stíráš,
proč mluvíš o štěstí...?
Ty cítíš, co je lásky –
i v té mé bolesti!