Již slunko v západ potápí se zlatý,
v červánků klín, jež nachem broskve planou,
a šeptajíce tiše – „na shledanou“
flór nade rakví pnou mu svými šaty,
kol veslujíce v lehkém plynutí
jak zářným nebem zástup labutí.
Na křídlech stínu večer kráčí plání,
jež bázlivě se zakalila šerem;
tam vodní páry tmí se nad jezerem
a rosa hází perly v jeho skráni,
kde taktem vln, jež oddychují líně
se rákosí hne sotva na hladině.
Jak motýl klesá ticho do údolí
a vonným vzduchem nad vískami letí.
Kdes v dáli, v kruhu jásajících dětí
plá světlý oheň na sežatém poli
jak na blankytě zlatá večernice – –
a dým se vzhůru zdvihá jako svíce...
V tom tichu pouze táhlé zvuků ave
zaznívá z dědin smutně jako v pláči;
jen v čmeláka bzuk teskný na bodláčí
se mísí šelest sosny temnohlavé,
jež z polou ve snu čechrá ještě chvojí
a poesii vdechla písni mojí! –
Juž ticho je. Vše ustalo v své řeči.
Jen mezi ploty vánek do křů sviští.
Leč v dolu stmělém, kdesi na strništi –
slyš! ozývá se ještě hlásek něčí:
Jím cvrčí z mhy, jež v kraj se ukládá
pod mezí u své dirky cikáda...