Vyhlídku mám na dvůr malý
mezi dvěma statky:
lípa stará v stín tam halí
střechu naší chatky.
Druhá – v zdi má okno pouze,
pod ním záhon zvonků,
na němž často motýl v touze
líbá vršky stonků!
Kolem okna rozevřeny
pěkně do dvojice –
zvedají se s bílé stěny
černé okenice,
prostřed nich je stálým bytem
květináčů řada
a v jich růže drobným svitem
úsměv slunce padá...
Kol tak ticho! – Mile splývá
letní odpoledne.
V lípě pouze snět se kývá –
když tam ptáče sedne.
Ó, jak rád k ní odtud s výše
shlížím ve vikýři:
její vůně med sem dýše,
až se prsa šíří...
A když v kouzlu prázdné chvíle
sním tu na podstřeší,
a má ruka v knížce bílé
veršem lásky hřeší,
blažen vítá zrak můj plana
symbol její známý –
srdéčka dvě vyřezaná
v okenic tam rámy!...