Daleko zůstala pole,
daleko cesta i ves,
je vidět lomy jen dole
a kolem dokola les!
Kladiva bouchají v lomu,
rachotí kámen ze slují –
a zde tak ticho je v lese,
slyšíš, jak jíva se třese,
jak časem v korunách stromů
hrdličky dumně cukrují...
Borovic vůně tu dýchá
v úpalu horkého dne,
pramen tu zvoní tak zticha,
ostřicí jedva že hne...
Nad mořem listí a chvoje
kouří se mlha lehýnká,
vlnami prohřátých strání
vlaje taj letního zrání –
chvilkou jen z hluboké sloje
skalníka tyč sem zacinká...
Najednou v dýmu a blesku
vybuchnul výstřelem lom –
a zem se zachvěla v třesku,
jako když udeří hrom!
Balvany řítí se skalou,
po stráních bouří ozvěna,
a jak se vrací a ztrácí –
zděšeně vzlétají ptáci,
třas jal i veverku malou,
že běhá po pni zmatena...
Ticho zas nad zem se kloní,
ustrnul dokola klid.
V daleku poledne zvoní...
Vzduch jako žárem je slit.
Skalníci odešli domů,
samota mlčí ve sluji. –
Slyšíš jen pramen, jak stále
crká tam hluboko v skále,
a jak zde v korunách stromů
hrdličky snivě cukrují...