Už skřivan hvizdl v říši mračné,
a zem se halí do poupat...
Ó, květen jen co zpívat začne –
pak motýlů zas celé směsi
juž z rána budou létat v lesy
svá křídla v rose vykoupat!
Jak hedvábný a čistý šátek
se blankyt modrá nad zemí!
Den každý pod ním teď je svátek
a v stráních, kam žeh slunce dýchá,
tam šípek sní juž o dnech zticha,
v nichž obalí se růžemi!
Kam u vesnice oko vzhlédne –
plá na jabloních samý nach;
výš nad obzorem nebe bledne
a zapřádá se v mlhu snivou –
a nad zahřátou, svěží nivou
se vzduchem třese zlatý prach!
Již z úlů tmavých třpytné včely
se vyrojily v slunný dol,
a drozda nápěv rozechvělý
svit radosti a vděků hlásá, –
že v celý svět zas padla krása
a navždy znikl starý bol!
Že přečkali jsme zimu dlouhou,
a máj že už tak nedalek;
že každý z nás plá po něm touhou,
a komu nelze těkat venku –
že doma aspoň na okénku
má čerstvou kytku fialek!