Zda vídal’s někdy oči tmavé
a hluboké, jak letní noc;
zda cítil’s plát jich blesky žhavé
a v nezdolnou tě vábil moc?...
Hle, vídal jsem již oči tmavé
i hluboké, jak letní noc:
to v mládí bylo době smavé,
kdy rád jsem pil jich blesky žhavé
a v čárnou jich se hroužil moc!
Ó, bylo ti, jak v luhu včele,
kdy s touhou padá na svůj květ;
měl’s na zemi juž nebe celé
a rájem byl ti celý svět?...
Ach, bylo mně už jako včele,
kdy s touhou padá na svůj květ:
ve dívčích zraků hloubi stmělé
i já tu míval nebe celé,
a rájem byl mi celý svět!
Však přešly sny a znikla radost,
a do srdce se vloudil žal –
v těch černých očích svoji mladost
i víru svou jsem pochoval...
Ó, bludno zřít je v oči tmavé
a hluboké, jak letní noc!
Jich úsměv kouzlí ráno smavé,
však zrada jich – toť peklo žhavé,
a jen sám démon zná jich moc.