Hle, modrým okem dívá
se jaro k nám zas do oken
a trilkuje a zpívá
a svůdně láká z jizby ven,
kam úsměv jeho začtveračí –
hned rozplesá se píseň ptačí!
Jak na výsluní kraje
luk zeleň vábná těší hled –
s tím sněhem jejich taje
též lidem v prsou starý led,
a každá duše zimomřivá
se v naděj opět rozehřívá.
Jen mně je k smrti bědno,
a nevábí mne ples a smích,
když hrdé srdce jedno
tu pro mě má jen led a sníh
a pro mou lásku beznadějnou
jen stále chová zimu stejnou...