Na konci samém naší vísky, než cesta v háj se zakřiví, znám starý sad, kde přes plot nízký se na ven chýlí bujné lísky
a zádumčivé kopřivy. Plot sadu toho ze dřeva je a laťky na pol sbořeny; a zevšad v spustlé jeho kraje
bez černavý, jenž právě zraje i hloh své upjal kořeny. Zde v podletí tak mnohou chvílku já rád se vždycky zastavím,
a hustou clonou šerých lilků, jež divoké lnou révě k tílku v sad okem zírám pátravým! Ta samota a ticho jeho
mne láká vždy tak do svých vnad, že v kráse jitra říjnového i z dalekého hnízda svého rád chodím sem se zadívat!
Tu naproti pak sednu v stráni a nořívám se do svých dum a v upomínek blahém plání zas teplo skane do mých skrání
a zpěv se hlásí ku mým rtům... Zřím sad, svých křů jak směsí pestrou ční před mnou zrovna na obzor – tam každá líska juž mi sestrou
a rády v každý kout se vestrou mí snové a mých očí zor! Ó, vím já dobře, co mne táhne v těch starých jeho bezů šeř!
Vím, po čem vždy tam srdce práhne když rozpustilý větřík nahne svým vláním kdes tam jejich keř! Neb kdykoli v jich věnci hezkém
on čtverák zdouvá pomalu síť haluzí svým šumným steskem – vždy plod jich vzplá tam náhlým leskem jak třapce z černých koralů...
Ba, někdy hruď má sama neví, zda stává se to náhodou! Neb v rámu jich tam náhle zjeví se obrázek mi mladé Evy
jak Nymfa plavci nad vodou! Však vždycky, prv než ohlédnu se, bych poznal jasně, ký to pták – juž prchá pryč to dítě rusé,
a bych je stíhal pak i v kluse, juž nespatřím ho nikterak! A tak jen marně ruší v snění mne víla tato mladičká,
a sama ples můj v lítosť mění tím, většího že přiblížení mých kroků – nikdy nevyčká!
Cookies on Poetry Cove