Až na smrt nemocen se v mladém cítím srdci,
mých veršů tichne zvuk, mých skrání hasne plam,
a jakby Sisyfův mi balvan ležel tam –
žal tkví mi na prsou, jejž nemožno mi svrci!
Květ jarních nadějí mi náhlým vadne mrazem
a horkých slzí proud mi zastiňuje hled,
jímž ještě k hvězdám svým se dívám naposled,
v prach lidské bídy juž se řítě od nich na zem!
A jen jak s výsměchem v můj srdcervoucí stesk
mi jiskří z daleka jich zlatý, hrdý lesk
na slabá křídla má, jež lámou se mi s třeskem.
Ten lesk, jenž básníka tak často sráží v hloub –
kdy juž se domnívá, že na kraj nebe stoup’,
jak zpurné giganty kdys Jupiter svým bleskem!