Šikmo v lesa proluku
světlo spadá do aleje,
nahlas místem list se chvěje
na habru i na buku.
Večerní už záplava
po nebi se leje celém,
na hnízdě kdes osamělém
cvrká ještě pěnkava...
S výše stromů po zemi
dlouhé v dol se stíny kladou,
ale za pňů temnou řadou
západ svítí růžemi!
Červánků jak žhoucí plam
do jich korun mocně trýská –
stále cos tam hrá a blýská,
živý jako drahokam.
Rudě, modře, zeleně
z pavučin to rosa kmitá
zraku tvému za dne skrytá
v sytých barvách jeseně.
Kmitá – zniká – hasne již –
a kde shasla, tamo s touhou
bezděčně ty chvíli dlouhou
do větví se zahledíš...
Marně! – vše tam černo zas.
Noc jak zeď se valí dolem,
nasloucháš – – je němo kolem,
neozve se ani hlas.
Pěnkava též utichla –
v posledním své písně trilku
pro tu krásnou dnešní chvilku
toužně si jen povzdychla.
Mlčí, – ani nedutá,
pod křídlem již hlavu skrývá,
ale za ni verše zpívá
duše tvoje pohnutá...