Hor lemem úval obepjatý
se volně ztrácí v černý les,
po stráních jeho malé chaty
zří klidně v modro do nebes.
Pod srázem příkrým, na skal boku
tok říčky ven se pramení,
a luhy kolem, svěží oku,
se třpytí rosnou zelení.
Zde nikdo touhu hlubin nezná,
zvuk srdce nikdo neslyší. –
Sem v mládí kdys, na sklonku března
si básník zašel v zátiší!
Tu šťasten byl, když mohl přece
sám první trhat fialky,
zde básně slýchal šumět v řece
a snivě zíral do dálky.
Roh pastýře svým sladkým hlasem
zde poprv z dum jej vyrušil,
zde Rusalky zřel s plavým vlasem,
jichž krásu prv byl netušil! –
Jen jednou zbloudil v tato místa –
pak nebyl již tu řadu let,
a dětská jeho duše čistá
se bouřně vrhla v hříšný svět!
Mír prsou jeho neklid schválil
a písně jeho ztrpčil žal.
Teď náhodou zpět sem se vrátil –
– ó, hořce jak si zaplakal!
Táž před okem se zas mu jeví
jak v dětství tehdy krajina!
Strun jeho tyže tkly se zpěvy,
táž radost opět nevinná!
Leč v brvu jeho slza padá,
líc náhlý stud mu zruměnil –
ta krajina – jak tehdy mlada,
a on – ó, jak se proměnil!
Všel v jeseně sem pozdním čase,
a ona přec má tolik vnad,
jak tehdy přec je svůdná zase,
kdy dítě, skráň jí v trávu klad!
Pod nebem jejím luh zas voní,
a lesem vlá dech starých jar...
On smutně hlavu k srdci kloní,
byl tehdy mlád, – a teď je stár!