Vzlyk doubrav utichl a dozněl v spoustách sněhu
a vše spí v zakletí, kam sáhlo křídlo smrti!
Na bílém pohoří lavina sosny drtí
a se skal chaty rve, jak moře loďky s břehu,
mha země dotýká se křídly chvějícími
a vichr šumí bol a těžký smutek zimy.
Sám sedám v dumání u planoucího krbu
kdy venku pohřbeno vše dýchá pod závějí;
an pod mým oknem mráz ve hřmění trhá vrbu
– já cítím s přírodou tu hroznou bolesť její
na smutný patře kraj, jenž v polosnění dřímá,
a v hrob svůj očima se dívá ospalýma!