Za těsnou hradbou ozlacených mříží, dál od zámku, se v lesní temno hříží park zrůžovělý broskví květem... V něm rozkošno tak volnou trávit chvílku,
on krásou svou je toužícímu snilku sám o sobě – juž celým světem! Sta ptáků vždy tam zpívá v křoví nízkém, a na cestách, jež čistým, zlatým pískem
se vysypány v loubí tratí – střevíčků malých něžné stopy vryté kdy jeví se, tu v záhady jich skryté je sladko tak se zadumati!
V záhybu cesty maně ku altánu tiš dřímavá jak často v letním ránu sem zvábí sama kroky tvoje! Nad purpur světlý medných zimolezů
a štíhlé trsy rozvitého slezu tu zlaté víří vážek roje, výš, bez bázně, nad rysem tvojí hlavy – sýkorka malá hnízdo sobě staví
a s hvizdem skáče v keřích lísky, a broskve staré nad stezku se kloní, opojným vínem bílých puků voní a květ svůj sněží na plot nízký...
Sem v jitru pozdním někdy chodívají, a při samém je vídat parku kraji – dvě víly mladé, zámku slečny! Ta starší z nich je štíhlá, tmavooká,
a její alt zní jako písně sloka, – ó, jak jsem vždy jí za něj vděčný! Tať smutna vždy! Leč pravým neposedou je sestra její, jež má líci bledou,
a šedý zrak a zlaté vlasy. Jí v nevýslovném vše tak sluší ladu, že šotkem být se zdá mi těchto sadů, když se svou vážnou sestrou hrá si!
Jak motýl plachý pěšinou vždy těká, zde květ – tam list dlaň její urve měkká a ret si šeptá verše v tichu, či předběhne svou družku kdesi stranou
a v oblacích pak bezu uschovanou jí zradí náhle příval smíchu! A jindy v mech si sedši při křovisku svým slunečníkem kreslí srdce v písku
neb vrabcům vůkol drobty hází... Oh, líbezný když obrys její hlavy se k mřížím parku někdy nedostaví, já cítím hned, – jak vzlet mým písním schází! –
Cookies on Poetry Cove