Jaro a podzim sešly se spolu za svého žití prvněkrát – – bezděky oba na sebe vzhlédly, zůstaly na své pouti stát...
Užaslý podzim před krásou jara bázlivě sklopil oči v dol. S úsměvem jaro patřilo na něj, na jeho tichý, velký bol.
Zdálo se vesně, že tuto jeseň přec jednou cosi zdobilo... Podzim se zachvěl; chtěl jíti dále – „Zůstaň!“ – mu jaro pravilo.
„Nemohu zůstat“ – odvětil podzim, „dalekou ještě cestu mám.“ „Já půjdu s tebou“ – smálo se jaro, „či snad chceš býti věčně sám?“ –
„Nemůžeš se mnou“ – odpíral podzim, „vždyť moje cesta je tvůj hrob!“ – „Dám na něj kvítí“ – smálo se jaro, „nosím je čerstvé za všech dob!“ –
„Šílené děcko, co jen tě láká umírat se mnou?“ – podzim děl. „Oh, mám tě ráda...“ šeptala vesna, „byla bych tvojí – kdybys chtěl!“– –
„Opusť mne, prchni! Varuji tebe, zmrazím tvých zpěvů sladký hlas!“ – „Nelekám já se chladu a chmury – rozptýlím ti je slunkem zas!“
„Odejdi, pravím, sice v mém smutku zahyne ruměn líček tvých...“ „Bláhový hochu – jenom je zlíbej! – hned budeš míti na rtu smích!“
„Chraň svoji mladost – v dnech mého stáří uvadne darmo její květ!“ – „Okřeješ u mne zas jako dítě, obrať jen kroky, vrať se zpět!“
„Ale kam sny tvé, kam tvoje radost v zoufání mém se podějí?“... „Nesu ti věnem vše, co jsi ztratil: lásku i víru s nadějí!...“
„Nuže, sem ruku – tvá ruka hřeje, s ní se mi věru půjde snáz...“ „Ano, jen doufej! Teď našich srdcí netkne se zloba ani mráz!“
Jaro a podzim sešly se spolu, jedna je láska provází, v červáncích plane nad nimi nebe, jedno jim slunce vychází...
Jedno jim srdce ve hrudi bije, jeden je k sobě sloučil svět, vždycky tak půjdou, v míru a štěstí, vždycky si budou rozumět!
A jen to jedno oběma šťastným závidí v posled píseň má: že Ty, má drahá, Jsi oním jarem, jesení tou že však jsem já...
Cookies on Poetry Cove