Znova jsem přišel na ta místa dnes,
kde role začíná a končí les,
kde je tak vábno v kyprém mechu sníti
a jako oknem, habrů listnou sítí
se dívat do nebes....
To bylo v srpnu, ráno, v neděli:
my zde tak šťastni spolu seděli,
nad námi pavouk lesklé vlákno spřádal,
a já hrst květů do kytice vkládal
v dar Tobě, anděli!
Pak odjela Jsi... V cizí, dálný svět
zapadl pro mě spanilý Tvůj květ –
a já se ani neodvážím ptáti,
zda pryč je navždy, či zda přec se vrátí
sem jednou ke mně zpět?!!
Znova jsem přišel na to místo dnes,
kde role začíná, kde končí les;
zas je tu krásně, jako tenkrát bylo,
když slunko Tvé mou jeseň ozářilo –
však Ty zde nejsi dnes....
Zas jako tenkrát se tu červená
slzička s meze, nachem zbarvená,
zvonek se modrá nad řasnatým mechem,
a douška voní pohádkovým dechem –
leč Ty’s jim vzdálena....
Znova jsem přišel na to místo dnes,
kde tenkrát kvetla třezalka i vřes,
kde hřálo slunce, šoumal vítr v mlází;
to vše tu zas – jen bytost Tvá mi schází,
jen Ty zde nejsi dnes!
Zas jako tenkrát ve své ruce mám
kytičku prostou: komu však ji dám?...
Ó, kdybys věděla, jak šerem stromů
s tou kytkou svou dnes půjdu smuten domů,
jak půjdu sám, a sám?...