Co krásy v letní noci vnadné
jak divem do snů června spadne –
to s prvním pak vždy bleskem jitra
se v růže všecko promění!
A proto růže jste tak jemny,
a proto vždycky květ vás temný
jak z dívčího by vzat byl nitra
se krve žárem rumění...
Ó spanilé vy květy rudé –
jak plesá nám vždy srdce chudé,
když jevíváte se už ranně
na hrudi mladé našich děv!
Nám vzpomínkou jak v jara vlání
to první sladké milování
se vrací s ním zas do snů maně
a na rty slétá smích a zpěv!
Jste krásny tak, že každý z lidí,
když čarovný váš purpur vidí,
jak temně rdí se v ženy vlase –
v mžik touhou po něm zahoří!
Jdeť láska s vámi ruku v ruce,
a mnohá mladá prsa v muce,
že vínem vaším opila se –
pak do smrti se umoří...
A přec, ó června děti rudé –
co ze vší té vám krásy zbude,
až ve hrob jednou hrdý kalich
vám jeseň sehne truchlící?
Jak z lásky nám jen žel a touha –
tak zbude z ní jen zkazka pouhá,
jen chomáč lístku opadalých,
a trochu vůně v truhlici!...