Když lesů bledne kadeř tmavá
a list za listem oprchává
juž se hlav jeho dětí všech;
když břízy, jilmy, habry šumí
a všecky jejich sny a dumy
zní v jeden dlouhý, smutný vzdech:
Strom jeden přec znám, v jitřní mlze
jenž nevyroní nad tím slze
a klidně umí žal svůj nést!
Tím, v hoři druhých světlým zjevem,
jichž listy šepcí vždycky zpěvem,
jsou – řeřáby u lesních cest!
Ty v čas, kdy drozd juž nezazpívá,
a stezka v háj se chmůrou stmívá,
svým košem, plným rubínů,
jak lampy ještě nad ní stojí,
a zírajíce v lesa chvojí –
nám svítí v jeho hlubinu!