Pstruh.

V hor modrých zátiší je zjev můj domovem, kde v klínu svěžích niv zřím břehů nad krovem se houpat stinnou lísku! Tam v potoce si hrám, a vesel plovu jím

a proudů zářícím se vínem opíjím na jasném, žlutém písku. – Když slunko v červáncích se svezlo za pahrb a teskným nápěvem kol dýšou snítky vrb

již polou ve snu mrouce – tu z modrých pomněnek já vídám rámečku jich šeré kmeny čnět, jak řada dědečků by snila na palouce...

Tu stíny večera se vlekou pažitem, břeh tmí se, a jak elf já na dnu písčitém sám v hebkém rejdím sítí. Oh, ráda uvítá mne každá zátoka

a v hloubi potoka snět žádná do oka mou ploutev neuchytí! Jak proud – chvíl za chvílí mi sladce uplývá – jen někdy zašplíchne kol pěna šumivá,

když vítr vlny zčeří – – a pak zas na vodách jen mrtvý leží klid, a ze dna bystřiny jak bludic venku svit mé jasné oči šeří...

Leč za dne ukryt jsem; tu dlívám u brodu, kam dívky brávají se ze vsi pro vodu ve starých olšin temně – a často, vymrštiv se nad hladiny výš,

je náhle zděsím pak, když hlouběj v moji říš se odvažují ke mně! A v rozkoši a hrách tak míjí život můj! Ať proudem osud můj mne v lesní vrhne sluj,

či tůním ať mne svěří; ať ze skal šumný vír mne snese do nivy: vždy stejným leskem plá můj hřeben třpytivý, když jasné vlny čeří! –

Vrb starých kořeny a čistý, volný vzduch já nad vše miluju, a každá z horských struh zná ve mně svého hosta! Tam snívám nejraděj, kde ze křů ztemnělých

ledňáčka nade mnou se něžný třese smích a šumí jíva prostá! Znám skrýše vodníků, i duté stromy vil, jich rusý hladit vlas má bývá kratochvíl,

když tmou si cestu klestí... A v toku koupá-li se dítě náhodou – tu tajně zulíbat mu nožky pod vodou – jest největší mé štěstí!