Prvního máje.

Prvního máje šel jsem s milou, kam cesta vbíhá do lesa – – vzduch rána dýchal jarní silou a modrem plála nebesa,

vše dokola se v slunci smálo jak láskou spito blouznivou, a z jejích očí tak to hřálo jak zlatý paprsk nad nivou!

Ó, krásno bylo venku v kraji, však v nitru lesa ještě víc! My zřeli, jak se zachvívají nám květy z luhu touhou vstříc,

v tmě habrů plesal kos a brávník a skřivan vířil oblohou, a v perlách rosy skvěl se trávník, jak hořel by nám pod nohou...

A my dva šťastní, jako děti kol dováděli po stráni: pel pršel na nás, hložin sněti nám větrem bily do skrání,

až zarděni a unaveni v chlad usedli jsme na mechu, a sladká chvíle dum a snění nás jala poutem oddechu.

Hlas kukačky tu mezi buky se ozval tiší dřímavou, – my počítali jeho zvuky, jak zvonily nám nad hlavou –

a polibkem vždy na vděk sázky se ret můj na tvém zachvíval, kdy šťastný konec naší lásky i z nich nám věštbou vyplýval...

Ó, čarovná to byla doba, kdy touhy své tak dávný sen my prvně žili skutkem oba a zřeli, že je vyplněn;

kdy z ráje blaha do své vísky jsme netoužili vjíti zpět: tam za lesy byl domov blízký – však zde nám patřil celý svět!

Jak rád a vroucně v duši svojí té sladké chvíle vzpomínám! Však mladost má již za mnou stojí – a marně náruč rozpínám...

Vše ztraceno, co kdys tak čistě a záhy z ní mně vykvětlo, vše, v co jsem věřil, doufal jistě – i s ní mi na věk odlétlo!

Leč jako starce úsměv báje – tak provází mne od těch dob vždy kouzlo písní za dnů máje, a květ mi sype v mládí hrob,

a hlavou časem zasmušilou cos táhne mi jak zlatý blesk: to ve snách jdu zas se svou milou a zapomínám na svůj stesk...