Slunko teple hřeje bledou moji líc,
však má hruď se chvěje, a já bez naděje
zírám jemu vstříc.
Ohně dravá muka pálí na mých rtech,
v prsou život puká – žádná již tam ruka
nenavrátí dech.
Venku se již budí jaro, plno vnad,
a zde v choré hrudi leká mě a studí
nevýslovný chlad.
Venku plno krásy, všady zpěv i ples –
a zde smrť mi hlásí, že již není spásy,
a že shasnu dnes...
Nuže, než se schýlí poslední můj den,
na malou jen chvíli přej mi, bože, síly –
toužím vyjít ven!
Ven, kde radost sídlí, na ten jasný vzduch,
by mé oči shlídly, jak tam třepá křídly
skřivánek, můj druh!
Nechať před svým skonem, jenž už nedalek,
v zahrad šumu vonném napiju se honem
dechu fialek!
Nechať ještě jednou okřeje mi hled,
a mou duši bědnou jarní větry zvednou
na poslední let...