Dál hemžení a světa hluku
mé srdce dlouhý spalo sen,
až Ty’s mi, dítě, stiskla ruku
a ze dřímoty náhle k tluku
Tvůj zrak je vzbudil, zarosen!
Či nevzplát mohlo pro Tvou krásu
a lásky Tvé se odříci,
když půvab vzňal je Tvého hlasu,
rtů jahoda a zlato vlasů
i zrak Tvůj, nebem zářící?
Ó bláhoví jak jsme, kdož chceme
svá prsa jaru uzavřít,
když prve, než se nadějeme –
juž k písním vzruší srdce němé
nám čarovný dvou očí svit!