Stěhovavý ptáku, vlašťovičko smavá –
po dlouhé zas době přilétla jsi k nám!
Cizích tě už dojmů propustila vřava,
zas dlí mezi námi drahá tvoje hlava,
zas tvůj rozmar zvoní našim tišinám.
Žel, že tu jen chvilku nechá tě nám nebe,
které pro tě dvojí vyhledalo vlast’!
V jedné vždy jen drsně chladný sever zebe,
v druhé však – tam láska něžně zlíbá tebe,
matičce když na klín přijdeš hlavu klást.
Pobudeš tu s námi na okamžik pouze –
pak zas musíš nazpět v cizí onu říš...
Pak jen upomínky zbudou naší touze –
ty se odtud vzdálíš, a nám bude dlouze,
ach, nám bude smutno, až nás opustíš!
A jak bude tobě?... Rci, zda tajnou mukou
pak i tvůj si často nezasteskne hlas?
Zapomeneš srdcí, jež tu pro tebe tlukou?
Zapomeneš v dáli věrných oněch rukou,
jež tě tady hřály v zlatý, jarní čas?...
Nezapomeň nikdy – kamkoliv ať jízda
osudu tě vzdálí – na svůj rodný svět,
na to svaté teplo domácího hnízda,
na plachého drozda, jenž si tady hvízdá
snivou píseň touhy – bys k nám přišla zpět!