Předslov.

Jako ta země zmládlá jarem když prvně v slunci okřeje, a květy své chce dát nám darem, vždy na svět než-li pošle je –

by každý měl k nim soucit vřelý a s láskou na ně lidé zřeli – svém na srdci je zahřeje: tak dlouhou vše já dobu choval,

co křídel ruch mi zachycoval, ve hrudi svojí mlčící, a s důvěrou a vnitřním klidem dnes podávám to bratřím lidem –

– svých veršů jemnou kytici! Já mechy svil i růže do ní – jak přál mi to můj mladý svět, a proto místy máj tam voní,

a jinde zřím se slzy skvět! A vroucně teď jen z duše přeji těm všem, kdo s touhou seznat chtějí mých písní tady zvuk i květ –

by tentýž dech, jejž já jsem cítil, když tvůrčí ve mně blesk se vznítil, i k nim se snesl přítomně, a by jim bylo při jich čtení

tak sladce, jak kdy v zanícení já sám je básnil – bylo mně!