Jde zima zas a mrazí hruď až na dno
– a žalno opět bude tady všem,
kdo v hlubinách jen dávné mají chladno,
a bez lásky zde tráví v žití svém....
Proč chvěju se; proč zimy té se bojím?
Jen teskno vůkol cítím napořád.
Ó, přej mi drahá, – aspoň štěstím tvojím,
když mé mi schází, abych směl se hřát!
Vždyť tobě v lásce netřeba se báti,
že mrazu dech tvé blaho umoří;
vždyť ve tvou líc se vždy zas růže vrátí,
ret miláčka když na ní zahoří!
A mně, když vím, jak oba jste tu šťastni,
zas teplo dávné peruť zahřívá,
já nezřím víc to prázdné hnízdo vlastní,
a novým jarem cit můj okřívá!