Ó, jak je blaho, sníti
na ozářené mýti
a zírat v černý les;
mech cítit pod svou hlavou
a dívat se, jak plavou
obláčky do nebes...
Jak sladko, spřádat dumu
zde v tišinách i v šumu
a stihat ptáků let;
jen oddat se té kráse,
jež vůkol rozvírá se –
a zapomenout svět!
Kéž toužícímu snílku
jen chvilku, jenom chvilku
zde možno spočinout;
a s oblaky tam výše
svá křídla spojit tiše –
a v dech se rozplynout!