V les jeseň vešla poznenáhla
a tiše, jako vidina;
a kudy flór své mlhy táhla –
tam každá haluz nevinná
a každá sněť si k srdci sáhla,
a píseň zněla jediná:
„Kdo může, ať si vzpomíná!“
Tu celý les se zabral v snění
a do zpomínek každý květ
a každý lkal, že v podjeseni
juž nezdá se tak krásný svět,
a život juž tak milý není,
jak na jaře, kdy v samém pění
k svým hnízdům táhli ptáci zpět!
A básník, jemuž z pustých strání
jich nářek vnikal do prsou,
ten cítil jenom v srdci zdání,
jak nevýslovně šťastni jsou,
kdož z jara svého nejvíc schrání
si květů, snů a sladkých přání
a upomínek v jeseň svou.