Mladinký javor mrazem ohlodán
hle, truhlivě se chýlí nad kraj luhu.
On sotva hoch – juž v posměch vichru dán,
že výše vzrostl nad hlavy svých druhů!
Nejkrasších listů hebkou ozdobu
zlá jeseň juž mu sklála k zemi prvé,
pak ve sněhu, jenž slét jim ku hrobu,
tlum bratrů jich se zarděl barvou krve!
A teď, i tyto kdy juž zasul sníh,
sám holý peň jen k nebi zvedá rysy.
Leč u výši, nad rakví ostatních –
tři poslední jak zlaté hvězdy visí!