Ty’s dala mi květ, ó, spanilý květ,
a já jej radostně přijal...
Kdybys i prosila, nedám ho zpět,
nevrátím, neprodám za celý svět
něžnou tu kytičku fial!
Ty Jsi k srdci přitiskla,
než-li’s je poslala ke mně;
Tvá celá duše vytryskla
do té jich vůně tak jemně;
svěceny jsou Tvým polibkem,
tak jako slunka zlatým rtem
v jaru je svěcena země...
Ty’s dala mi květ, ó, spanilý květ
vlastního jara a mládí:
zda-li ho navrátit mohu Ti zpět,
když jsi můj život a celý můj svět,
když se již máme tak rádi?...
Však u Tebe co vykvetlo –
což, jest-li u mne tu svadne?
Ten kvítek toužil na světlo –
a moje rty jsou tak chladné...
Ó, přivinu jej na hruď svou,
ať ze plamenů, jež v ní žhou,
naň aspoň červánek padne!
Ty’s dala mi květ, ó, spanilý květ,
obraz to bytosti vlastní...
Na mém on srdci teď bude se chvět,
ale, než zetlí tam – po mnoho let
my zatím budeme šťastni!
Byly to jen tři fialky,
svázané hebkými vlásky,
milenci pozdrav do dálky,
poselství od jeho krásky:
ale, když jsem je ke rtu zdvih’ –
zadychlo ke mně jaro z nich
zpěvánkou upřímné lásky!
Ó, beru jich květ, ten spanilý květ,
něžnou tu kytičku fial:
Ty’s mi je poslala, Ty Jsi můj svět,
a Tobě tisíckrát navrátím zpět
vše, co z jich daru jsem přijal!