Pomněnko modrá, květe letní,
tím víc já tebe miluji,
čím víc teď jsou ti dnové četní,
již venkova mne vzdalují – –
a verše mé i moji snové
tvůj kalich barvy azurové
jak motýlové luhu vzletní
svým kouzlem často celují!
Ty vzpomínáš mi barvu oka,
jež bylo kdys mým životem,
jež prvně shled’ jsem u potoka,
kde nad vln zpěvným hrkotem
i blankytné tvé květy snily,
a jež mé rty pak opustily,
kdy v Kristu dal mi osud soka – –
jen s lítostí a vzlykotem...
A v kláštera když svadlo celi
mi ubohé mé dítě pak,
jen zdi kol majíc, jež se tměly,
a slunku byvši zvyklo tak:
tvé, pomněnko, to byly květy,
jež do skrání mu v rakvi vsety
mi v posled ještě připomněly,
jak nebem plával jeho zrak...
A proto teď, ty drahý květe,
já vroucně tak mám tebe rád!
A často, když mne teskno hněte,
já počnu sobě v mysli přát,
i v moji kdys by rakev dali
ten modrý, něžný květ tvůj malý,
až věk mi jednou síly zhněte – –
bych lehčej’ mohl v hrobě spát!