Ulehl nářek vichrů podzimních,
odlétly vrány, pramen v rokli stich’,
zmizely cesty – zasypal je sníh!
Přišel tak náhle, mimo nadání,
celou noc padal do niv, do strání,
by měla zima měkké vyspání...
Kraj, včera holý, chvěl se v ostychu,
sníh dal mu roucho plné přepychu –
do rána procit’ v bílém kožichu!
Ale v té kráse zimní lakota
zdusila všade stopu života:
smrt je kol, hrůza, poušť a samota!
Sám tady stojíš... V pláni sněhové
valí se mlhy, jako duchové –
a kolem ticho... Ticho hrobové.