Poslední okna ve stráni se třpytí
a v dáli s pastvisk krouží tenký dým,
jenž rýsuje se hedbávnou jak nití
na jasně bledém nebi večerním.
Svá černá křídla noc juž k zemi spouští
a slabě tráva šustí u nohou.
Pták stichnul juž a svěsil hlavu v houští
a stíny šera letí oblohou.
Kruh slunce dávno za hory se schoval
a na obzoru jilmů vějíře
tak setměly se, jak by vymaloval
je v rámci světla štětec malíře...
Jak mlha větrem – dumy táhnou čelem,
a zrak se snivě vrývá do plání:
tam někde v dáli, v koutu zatemnělém
u vozů svých bdí ještě cikáni!
Hle, onen svit, jenž v jasné kmitá zoři
tam od řeky jak milá v srdci zvěsť
a světlým pruhem z lesní tmy se noří –
– toť záblesk jejich rudých ohňů jest!
Tam řeka hučí zahalena v páry,
a zrakům tají potulný jich zjev.
Mníš, časem z nitra některé jich káry,
že doslýcháš sem divný zněti zpěv...
Však ticho kol jen úžasné a svaté
objímá zevšad rámec krajiny,
a na něm jako vyšívání zlaté
tlum hvězd se třpytí z nebes hlubiny!