Juž krásný azur nad zemí
své modré oko čistí,
kraj celý zvučí písněmi,
i rosy pln je každý květ
a v háji zdobí každou snět
zas hebké svěží listí.
Prach cesty, deštěm skropený
zas k vlhké přilnul zemi
a lopuch temné lupeny
svým lícem vůkol do šíře
se leskem jako vějíře
a svítí krůpějemi!
Drozd v lípách dal se do trilků,
a v šumot sněti buků,
a tlupy zlatých motýlků,
jdou zevšad jako hvězdný mrak
sem v háj, kde svatý máje pták
zas volá sladce – kuku!
Jak víno hustě rozlita
zář slunce skví se vzduchem.
Svit zlata v jilmy prokmitá
a z kůry břiz plá jasný mok,
kam zbloudí jen tvůj lehký krok
po loňském listí suchém!
Teď svahem strání výslunných
tvá stezka v úval mizí.
Zde lednáčka tě vítá smích,
a z vrb, jich koše vroubí břeh
vstříc modrá se ti řeky běh
jak živý tyrkys ryzí...
Zde, tajná kde jsou města vil
a tmavá sídla skřítků,
déšť nejdél byl se zastavil
a prcha jeho bohatá
tu zarosila poupata
i keřů každou snítku!
A v šerém stínu alejí,
jež stezku tvou zde kryjí –
zříš rýhou vrytých kolejí,
jak zurčí k tobě o překot
dvě jasné stružky bystrých vod
svou jarní poesii!