Ze všech květů na tom světě nejmilejší je mi chmel! Věrně ctím ho v zimě, v létě, v radostech i smutku zlobě,
a jak dítě přávám sobě, by i křížek na mém hrobě šeří svou mi ovíjel... Jak čarovný to věru květ –
on všecka srdce bratří; kdož neznali se drahně let, jsou svými, jak ho spatří! Rád vítám tě, ó, pivo šumné –
tvůj chlad nám nitro zahřívá, tvou těchou mizí strasti dumné, tvým zlatem srdce okřívá. Ve dnech šedin, ve dnech jar
pijáka ty’s boží dar: tebou kojí útrob žízeň, tobě platí jeho přízeň, chvála, vděk i zdar!
Ze všech květů na tom světě nejmilejší je mi chmel! Páži slabé ku odvetě dá on síly v časné mdlobě,
ruměn lícím ku ozdobě – který muž by nepřál sobě, by ho na svém štítu měl?... Proč otcův našich statný rod
slul mocí v světě celém? – On nenáviděl kalných vod, a krev svou tříbil chmelem! Hoj, dražším jemu nad mok vína
byl v korbelíku chmel a slad, s ním rázem prchla nuda líná, když palcát z ruky na zem pad’. S kalichem jak v pole jít
a své vrahy všade bít nezdolného meče blesky – – stejně slavně junák český uměl také pít!
Ze všech květů na tom světě nejmilejší je mi chmel! Mládí sen jak na odletě kvapem zniká v žalů době,
staří známí tlí už v hrobě – vzhůru číše! – ťuknem sobě, kdo v nich tady bratry měl! Pojď sem, ty bledý hochu můj,
– proč jsi tak mlčenlivý? Jen chmel si pívat zamiluj – a poznáš jeho divy! Ten hořký mok je věru sladčí,
než krásky tvojí usmání, on v žití sám již k blahu stačí, a hravě kouzla odhání. Nejsvůdnějších zraků hled
utone v něm doposled, na zlou vášeň srdce mdlého u poháru pěnivého zapomeneš hned!
Ze všech květů na tom světě nejmilejší je mi chmel! Slunci odňav jiskru v létě – dlouho, dlouho v sklepův kobě
dřímat musil, než-li k tobě trysknout mohl v dnešní době, by ti v pozdrav zašuměl... Je svůdno v teplu krčmy dlet,
když nečas bouří venku: tak žíti chtěl bych tisíc let, vždy plnou maje sklenku! Však žel, že hned se blížím ke dnu,
jak dám ji na rty – což vím proč? Sklepnice švarná – ještě jednu! – spěš milý šotku, hbitě skoč! Neznám kouzel nad tvůj smích,
důlky tváře, zoubků sníh: kdy mě trápí touha rmutná – jako med mi pivo chutná z hezkých ruček tvých!
Ze všech květů na tom světě nejmilejší je mi chmel! Věrně ctím ho v zimě, v létě, v radostech i smutku zlobě,
a jak dítě přávám sobě, by i křížek na mém hrobě sítí svou mi ovíjel... Když pivo sládne, jako dnes –
tu těžko zamknout ústa; já s každým douškem cítím ples, a s každým chuť mi vzrůstá! Mít na stole týž nektar zlatý,
jenž k písni dnes mi srdce vzňal – ach, bože můj, to mnohý svatý se sotva kdy byl svatým stal! Při pivě i v postní čas
byl by zapřel sliby všecky a jak já tu mluvil světsky – – při sám ďas! Ze všech květů na tom světě
nejmilejší je mi chmel! Až na svého žití metě ve smrtelné shasnu mdlobě – vzpomenu i v chladném hrobě
pivo zlaté, že jsem v tobě nejlepšího druha měl!
Cookies on Poetry Cove