Na vysoké stráni
květe stará lípa.
Roj včel od svitání
bzučí v její skráni,
v šeru tmavých ratolestí
zlatou píseň snů a štěstí
ptáče si tam pípá!
Slunka zjev kdy vstává
nad hor chlumy vnadné –
první jeho sláva
hned jí pozdrav dává,
první úsměv jeho krásy
v zelené a bujné vlasy
paprskem jí spadne! –
V šeř té lípy stinnou
chodila jsi vloni!
Zlatou pavučinou
zřela jsi, jak linou
s teplé výše pruhy světla,
cítila jsi, kterak zkvětlá
její kadeř voní...
Lávka pod ní stará
byla tvojím sídlem.
Na podzim i z jara
bílá ranní pára
líce Tvého vždycky květu
jemně dotýkala se tu
lichotným svým křídlem!
Co as na té stráni
slunným nad úvalem
dum a sladkých přání
táhlo vždy tvou skrání,
v nevinných kdy prsou touze
snívala’s tam dlouze, dlouze
o svém štěstí malém!
Teď s té milé výše
sešla’s ke mně dolů!
Teď už hruď tvá tiše
po mém boku dýše – –
Ó kéž v ni jen, dívko drahá,
padne Ti tu více blaha,
nežli trpkých bolů!
Věř, ta lípa stmělá
listem plným krve
že by zaslzela,
by kdy uviděla –
že Tvá líc už není jasná,
že u mne tak nejsi šťastna –
jak tam pod ní prvé!