Na kmen staré vrby,
jež se k vodě hrbí,
tak jak živý žal –
veliké a něžné
svoje květy sněžné
svlačec rozepjal!
Slunce žár kdy pálí
v úvaly a skály –
sní on potichu!
Dost on sladké rosy
pro svůj život nosí
v každém kalichu...
Na útlém on stonku
v mnohém chová zvonku
čisté motýly!
Mnohá skvoucí včela
v lemy jejich čela
hloub se nachýlí!
V nitro jejich květné
podvečer kdy vlétne
k spánku zlatý čmel:
v medné jich pak tůni
sladkou opit vůní
věčně dlít by chtěl!
A když v jitra tuše
jako píseň z duše
ven zas vyletí –
básník, jenž to vidí,
nejšťastnějším z lidí
mní se viděti!